Deníček z cesty na Bali a okolní ostrovy: 6. den - 3. 3. 2008 (cesta na Gili Trawangan)

(Majda): Ráno jsme vstaly v 6:45, daly sprchu, snídu, sbalily věci a vyrazili i se Zmátlovými do přístavu na trajekt na ostrov Lombok. Po cestě jsme koupily brýle proti sluníčku, protože jsem jejich nákup nechala až sem a pak čekali v přístavu na trajekt. Celou dobu nám nabízela spousta lidí spoustu zboží. Někteří k nám za tu dobu přišli snad dvacetkrát a pokaždé byli stejně rozhořčeni, že nechceme nic koupit.   

Jinak, v přístavu byl strašnej smrad - rybina mísící se s pachem moči, shnilého jídla a bůhví čeho všeho ještě. Ani to ale nezabránilo nějaké paní stojící opodál, aby sebrala ze silnice použité páratko, strčila si ho do pusy a slastně ho žužlala. Kousek vedle další paní vytáhla sliny až "z paty" a odplivla si nějaké turistce přímo za záda.

Pak si taky místní mládež krátila čas tím, že si půjčili od prodavačky 2 slepice, postavili je proti sobě a pošťuchovali je, aby se začaly prát. Budeme si asi ještě chvíli zvykat na odlišnou mentalitu Balijců a na to, jaký jsou to čuňata.                       

Teď jedeme společně s nimi na trajektu. Trajekt před jízdou v přístavu kupodivu vypucovali, ale vzhledem k tomu, že už něco pamatuje, přijde to tady evropanům prostě ošklivý a ze začátku se nám trochu zvedal žaludek. Mohli jsme si tedy koupit lístky do VIP class, kde jsou sedačky o něco lepší. Když se rozhlédnu, tak tady přibližně pět lidí právě kouří a každou chvíli někomu odpadne od ruky nějaký papírek nebo šlupka.   

Než jsme vypluli (hodina zpoždění), pobíhali tady prodavači se vším možným - pamlsky, vodou, ovocem, tunikami a taky jeden s arašídami. Vypadají úplně jinak, než jak je známe my. Jsou v trsech tak, jak je vytáhnou ze země. I chutnají jinak. Ty u nás jsou suché a tmavé, tady jsou mokré, světlé, mastnější. Chutnají podobně jako lusky s příchutí arašídů :o)

Jo a jinak...mám zase průser a prej to sem mám napsat. Když jsme všichni arašídy ochutnali a nikdo už nějak nechtěl, tak mi je Malina položila na batoh. Já pak v něm něco hledala a ten trs jsem vzala a úplně bezmyšlenkovitě jsem ho mrskla do koše. Malina se na mě s vytřeštěným výrazem podívala a "Majdíí, proč jsi je vyhodila?" A já na ní se stejně vytřeštěným výrazem koukala a nevěděla, co mám odpovědět, protože nevím proč :o).       

Tak snad už nic po cestě neprovedu - pojedeme 4 hodiny a pak máme v plánu popojet ještě busem a lodí na ostrov Gili Trawangan. Celá cesta z Padang Bai na Gili nás vyšla na 85 000 Rp každou.
 
Cesta trajektem se trochu protáhla zdržením před vyloděním. Čekali jsme hodinu v přístavu, než náš trajekt pustili k molu.

V Lembaru (na Lomboku) jsme byli v 15:30 (to jsme měli být dle plánu už na Gili). Po cestě z lodi jsme se nadýchali naposledy smradu z odpadků, nebo sušených ryb, nebo co to bylo, navíc jsme dostali dávku splodin z motorů aut, která všechna naráz nastartovala a čekala, až budou moct vyjet z trajektu. A do toho už začali uklízet tu "zahnojenou" palubu, takže nás to nutilo jít ven a dýchat ten fajnový vzduch z aut. Na parkovišti Péťa našel bemo, kterým jsme pokračovali dál na loď na ostrov Gili Trawangan.

Před cestou jsme ještě rychle zaběhly na záchod a vyrazily. Lombok vypadá úplně jinak než Bali, resp. než ten jeho kousíček, který jsme dosud viděly. Je tu víc zeleně, nebo možná ani ne víc, ale je upravená, je vidět, že o každý kousek země se někdo pečlivě stará. Projížděli jsme mezi rýžovými políčky, ze kterých vykukovaly jenom špičaté čepičky místních pěstitelů. Vesnice jsou příjemně upravené, hezké domečky, mešity....je tady hodně muslimů - většina obyvatel. Projížděli jsme i horami, zeleň je tady daleko víc podobná naší zeleni, než bychom čekali. Lombok je fajn, není tady čurbes. I když...o tom, že je fajn, jsme trochu zapochybovali, když jsme po hodině a půl dorazili do Bangsalu a zažili zatím nejnepříjemnější situaci za celou naší cestu. Věděli jsme už z průvodce, že místní nás budou zkoušet různě obrat, budou vyhrožovat, že když si u nich nekoupíme zpáteční jízdenku, nedostaneme se z Gili zpátky a že máme hned od bema vyrazit na molo a s nikým se nebavit. Bemo nás v Bangsalu vysadilo asi 200 m od mola a hned nás nasměrovali do "hospody", místnosti se třemi stoly, kde nám řekli, že čekáme ještě na další skupinu, než vyrazíme lodí dál. Sedli jsme si a ukázali lístek, který po nás chtěl jejich "kápo" vidět. Měli jsme koupený lístek na celou cestu, takže neměl možnost nás obrat. Začal říkat, že další skupina přijede asi v šest. Pak najednou, že neví, že možná později. Ale že když zaplatíme 200 000 Rp, tak nás odveze hned. Celou dobu, co s námi takhle vyjednával, tvrdil, že je kapitán lodi, seděli jsme kolem špinavého stolu v té tmavé "hospodě" a kolem postávali jeho kumpáni. Bylo tam snad 10 chlapů, někteří starší, někteří mladší a do toho občas přišlo nějaké dítě prodávat náramky. Pan kapitán viděl, že mu nejdeme na ruku a začal vyhrožovat. Že bychom si měli od něj koupit ten zpáteční lístek, jinak se nedostaneme zpátky. A pak bylo vidět, jak se začíná vztekat a vyhrožovat! Že když mu nedáme těch 200 000, tak se možná na Gili nedostaneme. Věděli jsme, že veřejné lodě jezdí jen asi do pěti, takže jsme začali mít strach, ale zároveň jsme se nechtěli nechat vydírat. Nebyl tam ani jeden turista, samí místní, atmosféra začala houstnout. Pan kapitán se pak naklonil k Petrovi a tak dramaticky se zeptal, jestli víme, že jsme tady v období dešťů...a že je hodně moskytů, že bychom si od něj měli koupit radši moskytiéry, protože dva Němci dopadli opravdu špatně, dostali horečku dengi...I když jsme byli přesvědčeni, že kecá, v tom prostředí a za soumraku nám nebylo do smíchu a Peťa chtěl už zaplatit a jet. Řekli jsme mu, že počkáme 10 minut do těch šesti. Malina se sebrala a šla zjistit na molo, jestli tam není nějaká loďka, která by nás za těch 200 tisíc na Gili zavezla s tím, že se nenecháme vydírat a dáme ty peníze radši někomu jinému. Mezitím už dorazila opravdu nějaká skupina turistů, tak jsme vyrazili na molo. Ještě na nás zkoušel, že se k nim vejdeme jen za příplatek, ale to uz jsme ho neposlouchali a šli. Malina navíc našla někoho, kdo by nás odvezl za 150 000 Rp. Ten chlapík, jak jsme pak zjistili, nebyl ani kapitán, byl to jen nějaký místní loupežník.

Nasedli jsme do lodičky pro cca 30 lidí a společně s ostatními turisty (většinou Němci) jsme se vydali na Gili. Cesta trvala asi 30 minut, zapadalo sluníčko a čím víc jsme se blížili k tomu mrňavému ostrůvku, tím víc jsme měli pocit, že plujeme do ráje :o)                                              

Na břehu nás už vítali místní a nabízeli nám dopravu na vozících zapřažených za takovými minikoníčky. Po našich předchozích zkušenostech nám to tady připadá nádherné...i ve tmě jsou vidět krásné bílé pláže, všude světýlka restaurací, krása.                                                          

Našli jsme rychle ubytování, provizorní na jednu noc (150 000 Rp se snídaní pro nás 3, Zmátlovi 125 000 Rp/2 osoby) - nic moc, malinké, ale s moskytiérami a šli jsme na véču.

Po chvíli procházení mezi desítkami stylově různých restaurací různých kuchyní jsme usedli v indické restauraci, povečeřeli a pak se přesunuli opodál na lehátka, blíž k vodě.

Na stolečku byla připravená i šíša (vodní dýmka), kterou jsme teda nepoužili. To mi připomíná, že tady na každém kroku mají upoutávku na happy mushrooms/magic mushrooms/happy mushrooms shake - jsou to nějaké houbičky s bůhvíjakým účinkem. Podle našich sousedů, dvou Irů, se po nich člověk jenom půl hodiny chechtá jako blázen, jinak nic. Pak nám za celou dobu tady nabízeli na ulici ještě kokain (Petrovi), marihuanu a extázi.

Klíčová slova:

Fotogalerie k příspěvku: