Deníček z cesty na Bali a okolní ostrovy: 15. den - 12. 3. 2008 (Bali, jihovýchod)

(vložen jen text pro nedočkavce, fotky doplním později :o))

(Majda): Ráno nás po koupačce a snídani opět vyzvedl náš slizoun (pořád ochmatával Peťu a pana Malenu), naložili jsme i batohy a vydali se na cestu do Sanuru s několika zastávkami. Po cestě nás stavěli policajti, kterým řidič musel dát vždy úplatek - peníze nebo cigarety. Po druhé zastávce nás poprosil, abychom zavřeli okýnka, protože jakmile policajti vidí auto s turisty, hned ho staví - čuchají prachy.

Když jsme dojeli k chrámu Pura Lempujang, Téra začala počítat schody a bylo zle. Podle průvodce a referencí od ségry věděla, že jich má být 1 700 a už na první pohled jich bylo míň, tak hledala další chrám. Ba ne, tak hrozný to nebylo. Jenom si nic dalšího k tomu nevybavuji, protože ty chrámy mi prostě splývají. Je to všechno na jedno brdo, jen někde je míň a někde víc lidí. A taky míň nebo víc prodavačů.

(Janča): Vtipné u tohoto chrámu bylo, že holky "sociálky" chtěly udělat další dobrý sktek a rozhodly se koupit sušenky a rozdat je místním žebrajícím dětem. Než je koupily, děti nastoupily do autobusu a odjely. Naštěstí. Výjimečně to nebyli žebráci, ale školáci. Tak jsme se o chlup vyhnuli mezinárodnímu trapasu :o)

(Majda): Teď tedy trošku popřu, co jsem napsala, protože další v pořádí je netopýří jeskyně Goa Lavah, kousek od Padang Bai. Čekali jsme tmavou, vrlhkou jeskyni a spící netopýry visící hlavou dolů, a místo toho se před námi vyloupl nádherný chrám. Stavba byla stejně hezká jako ostatní, hodně vegetace jako všude, typické brány i menší branky jako všude (dva hranaté sloupy, které jsou z vnějších stran různě tvarované, většinou se odshora dolů rozšiřují a z vnitřních stran jsou rovné, jako kdyby je někdo ukrojil. Pravá strana znamená dobro, levá zlo. Mezi dobrem a zlem se prochází), ale byl tam život. Trošku, ale né nesnesitelně dotěrní prodavači, ženy nosící na hlavách i vrukou různě velké košíčky s oběťmi bohům a modlící se věřící. Viděli jsme i přímo nějakou ceremonii, kdy všichni klečeli na zemi, jeden z davu měl v ruce mikrofon a přednášel modlitbu a vepředu před davem byl "oltář - pódium", před kterým stála fronta žen se svými obětními košíčky. Když se na ně dostala řada, položily košíček, prokropily obsah svěcenou vodou a pak si košíček zase odnesly, našly v davu své rodiny, každému členovi daly za ucho kvítek a pokropily je vodou. Zjistili jsme, že do chrámů nemohou vsoupit ženy, které menstuují, nebo jsou čerstvě po porodu (do některých chrámů nesmí ani jakkoliv jinak krvácející lidi) a lidi, kterým umřel někdo z rodiny. To je, co? Celý den jsme byli bez jídla a jedli jen ovoce, tak jsme se už těšili do Sanuru na nějaký pořádný dlabanec. V Sanuru jsme se nechali vyložit v náhodně vybrané restauraci, aby si řidič myslel, že víme, kam jedeme a do ničeho nás netlačil a rozloučili se s ním. Péťu a pana Malenu objal. Ha ha. Já s Malinou a Térou jsme šly hledat ubytko, ostatní čekali v restauraci s batohama. Péťa jako moudrý novomanžel prohlásil, že co se bude líbit nám, bude se líbit i jim. Obdivujeme ho. Na Gili jsme se dozvěděli, že s Térou po svatbě před půl rokem neměli čas nikam jet, takže jsme vlastně na svatební cestě. Máme z toho radost, protože jsme na svatební cestě ještě nebyly :o) Téra nám všem dokonce pořídila dřevěné prstýnky, máme taky celá výprava stejné gekonky na krku. Prostě harém, jak má být. A péťa to zvládá výborně. Kromě manželky má na krku ještě tři vopice, které na něj štěkají, když neštěká manželka, a on má trpělivost jezdit, kam nechce, nakupovat, i když ho to nebaví a o všechny se stará a je galantní. Prošel u Téry asi i zkouškou připravenosti na děti :o), protože jsme někdy fakt jak malý. (Malina): Stará se o nás i jako průvodce, všechno všude domlouvá a zajišťuje a snaží se nás izolovat od dotěrných prodejců. Já osobně se mu to snažím kompenzovat tím, že s ním držím krok v pití piva :o), což mi nečiní žádné problémy, pouze velké potěšení. A taky ho všechny moc chválíme, aby měl radost a taky s námi až do konce bez újmy vydržel. Peťa kdysi dělal průvodce Taiwancům v ČR a má velké zkušenosti s "podvody a podfuky" na turisty, jak z nich dostat víc peněz, tyto zkušenosti se nám tady velmi hodí, jsme stále naivní a dost jim věříme.

(Majda): Ubytování v Sanuru jsou buď drahé hotely u pláže, kde cenu říkají rovnou v Dolarech (300 - 500 000 Rp), a nebo ubytování v bungalovech a pokojích v zařízeních přes hlavní silnici od moře (cca 500 m na pláž). Ubytovali jsme se v jednom takovém hotýlku - Wirasana. Zmátlovi a naši bydlí v bungalovech (130 000 RP/2 os.), my tři v pokoji v budově v tom samém komplexu (150 000 Rp/3 os.) Máme větší pokoj, takže se do něj vešla třetí postel, teda matrace. Máme nádherný bazén přímo pod balkónem, okolo je tropická zahrada a jsme tam skoro sami. Snídaně (samozřejmě v ceně ubytka) i večerní pivo u bazénu s příjemně teplou vodou jsou prostě úžasné. Véču jsme dali naproti v hospůdce, kde na nás čekali s batohama, ale byl to hnus. S Jančou jsme ani nedojedly. Musely jsme se večer dojíst v restauraci, typické balijské, s tanečnicema - vystoupení jsme prošvihli a viděli je jen při focení s turisty, kteří je neprošvihli.

Klíčová slova:

Fotogalerie k příspěvku: