Deníček z cesty na Bali a okolní ostrovy: 11. den - 8. 3. 2008 (Gili Trawangan, Sengigi - Lombok)

(Majda): Ráno jsme vyprovodily zbytek výpravy na loď do Bangsalu (pak pokračují busem do Sengigi) na Lomboku, slíbily, že nebudeme zlobit, zamávali a...šly zlobit :o) Ba ne...šly jsme na toast k snídani, pak na pláž, pak na toastový chléb k obědu, daly si odpoledního šlofíka, pak zase na pláž, tam poklábosily s Jančiným, tentokrát zhuleným nápadníkem a šly domů...nuda, co? Tady se nám rozchází deníček, protože Malina je už na Lomboku, tak snad doplní něco poutavého :o)

My s Jančou jsme pokračovaly véčou v dietním podání (rýže a zelenina) a pak zašly do Sama-Sama baru. Vzaly jsme si i trička, tak snad nebudeme muset obsluhovat :o) Nemusely...teda vyzkoušely jsme si to, protože jeden týpek z personálu měl ten večer volno a domáhal se po nás piva, když máme uniformu :o) Kapela tentokrát hrála jen za barem a my seděly u baru přímo naproti zpěvákovi. To jsme ještě nezažily, vystoupení takhle zblízka. Dokonce už i zpěvák ví, odkud jsme a tak "čeko" doplňoval do textů písní a taky věnoval holkám z Česka písničku - zrovna Janči oblíbenou "message to you...u..u.." od Boba Marleyho. Pak naší oblíbenou "Welcome to my paradise". Škoda, že nemají CDčko. Povídaly jsme s místními, opět jsme se staly svědky "pronájmu Balijců"...tentokrát v opačném pojetí - Němka tak 35 - 40 let a balijský klučík. Asi jí ale nestačil, protože jsme ji viděli dávat číslo telefonu dalšímu, tentokrát místnímu a jinému zase říkala, ve kterém hotelu bydlí. Daly jsme si s Jančou limit, že počkáme na vystoupení indiána a maximálně ve dvanáct budeme v posteli. V půl jedné jsme se docela podivily, jak to letí :o)  

V půl druhé jsme se rozloučily a za doprovodu bubeníka a toho klučiny z pláže jsme se vydaly domů. Když jsme s Jančou dorazily, na terase seděli Irové a začali se chechtat, protože přý přišli domů po špičkách, aby nás konečně jednou nevzbudili, hrají na terase jen šachy a my si klidně přijdeme půl hodiny po nich, v Sama-sama tričkách.

(Malina): Jak tady pročítám holek zážitky během jednoho dne bez dozoru, tak se nestačím divit. Samý chlap a nápadník a paření do rána :o) My se Zmátlovými jsme měli teda den plný úžasných zážitků a nových věcí. Ráno v 9 hodin jsme přijeli lodí do Bangsalu, kde na nás čekal spoj do Sengigi. Tentokrát jsme Bangsal přežili bez větší újmy a traumatu, ale i tak na nás pořvávalo furt dost dotěrných lidí, člověk je musí holt totálně ignorovat. Nabízejí od odvozu koňským vozíkem nebo motorkou přes přívešky, náramky, až po hodinky, brýle, návazný spoje atd. Kdyby to byl sem tam někdo, tak by se to dalo ještě zvládnout, ale ty davy, řekla bych poměr skoro 5:1, 5 místňáků na 1 turistu. V Sengigi to nebylo o moc lepší, ale město vypadalo hezky a příjemně. Ten holt nedostatek turistů, neboť není hlavní sezóna, je poznat na jejich dotěrnosti. Obešli jsme pár ubytek a nakonec zakotvili v Raja's bungalows, moc hezké místečko, kousek z hlavní cesty, bungalovíky uprostřed bushe.

Odložili jsme tam jen věci a šli hledat auto nebo motorku. Potřebovali jsme vymyslet plán, jak půjčit auto brzo ráno na 2. den a vyzvednout holky z lodi a jet směr sever ostrova Lombok podívat se na horu Rinjani (3 700 m n. m.) a na domorodé okolní vesničky. Nakonec jsme zůstali věrní naší oblíbené cestovce Perama, vždy jsou hodní, milí, fungují na čas a ceny jsou srovnatelné. Pronajali jsme si auto i s řidičem, jinak by řízení vlevo schytal chudák Peťa, ale jak jsme z průvodce věděli, cesty tam v horách nejsou nejlepší (a opravdu nebyly), tak jsme šli na jistotu a bezpečí. Tím byl výlet na další den zajištěný a holkám jsme napsali sms, aby věděly, jaký bude program a my, abychom věděli, v kolik je vyzvednout. Potom jsme si šli skočit rychle do moře, které bylo jen přes silnici. Bylo hrozné horko, chodit s těma báglama v 35°C (asi) na přímém slunci je mazec. Tekl nám pot čůrkem po nohou. Na pláži nebyl snad jediný turista, takže se na nás opět sesypal dav prodavačů a nabízečů čehokoliv, je to fakt docela otravný pořád říkat - ne, díky, ne, díky,...My jsme si ale s Terkou domluvily aspoň masáž na večer v 7 hodin, jupiiiii, přijdou k nám přímo do bungalovu. Potom jsme si konečně půjčili dvě motorky, automaty opět, za 45 000 Rp/1 kus na celý den, benzín se kupuje jako v Thajsku u cesty v láhvích, nejlépe od absolut vodky :o).

Naplánovali jsme si místa v okolí, která jsme chtěli vidět a objet jako chrám v Lingsaru nebo vodní palác Narmadu a ještě pár menších po cestě. První zastávka byla na menším chrámu u moře, kousek pod Sengigi,

odtud jsme pokračovali směr Lingsar, který byl trochu ve vnitrozemí ostrova. Jakmile jsme uhli z pobřežní silnice směr vnitrozemí, byl nad náma černý mrak a začalo kapat. Došlo mi, že jsem si nesbalila ani bundu ani pláštěnku, ajaj. Chvíli jsme počkali v místní restauraci, až přejde to nejhorší a rovnou si dali něco na jídlo, nějak jsme to do té doby nestíhali. Byl to trochu risk, místní kuchyně vypadala opravdu použitě, ale co, místní to přežijí, přežijeme to i my :o) Stále trochu kapalo, jak jsme kus popojeli, tak jsem si v jednom krámku koupila pláštěnku na motorku, je dost široká, vejdem se pod to klidně dva.

Chrám Lingsar byl moc pěkný, ten styl starých staveb je úžasný. Celé jsme to prolezli, nafotili, pokochali se a jeli dál na Narmadu.

Musím ještě poznamenat, že Lombok není opravdu moc turisticky rozvinutý. Na silnici jsme byli jediní běloši a sklízeli jsme úspěch od místňáků a pozdravy. Motorek tu jezdí opravdu dost, je to asi hlavní dopravdní prostředek pro ně. Na semaforech se sešlo třeba v jednom pruhu 20 motorek, spíš jen skútrů, normální mašiny se tu skoro vůbec nevidí. Zastavili jsme ještě na benzině (i ty normální velké se tu občas vyskytují) a doplnili nádrž. Chtěli jsme vzít jen tak 2 litry pro sichr, ale najednou byla nádrž plná. Vyfasovali jsme to s úplně prázdnou a více méně omylem nabrali plnou, kterou samo nevyjezdíme. Napadla mě jedna věc, kterou bychom mohli při návratu s tím klukem dojednat jako protislužbu, protože peníze ty nám za to nikdo nevrátil. Ale zpátky k našemu výletu.

Přijeli jsme do Narmady, všichni oblečení v pláštěnkách, protože furt kapalo. V rámci toho objektu je i koupaliště, které bylo plné místních, opět nikde ani jeden běloch v celém areálu. Místní mi přijde, že tam napůl žijí, mají všude roztahaný krámky, dělají si pickniky, prostě památka, nepamátka, asi si neuvědomují, co tam mají. Chrám stál na terasovitě udělaném kopci, ale dovnitř nás nepustili. Kolem rostly stromy s obrovskýma odhalenýma kořenama. Po tomto chrámu už jsme jeli zpět domů, čas tu letí a sluníčko zapadá kolem 18:30, tak abychom to stihli za světla.

Zpět v Sengigi jsme byli v pět hodin, tak jsme si zajeli ještě na blízkou Coco beach, kde byl krásný kokosový háj a tam moc milá malá restaurace, kde jsme si dali spec. pití a Peťa pivko + polévku, zeleninovou s chilli a limetkou :o)

Doma nás čekaly už naše masérky, super, tak jsme se s terkou uvelebily a nechaly se hýčkat 4-ma rukama pracujících na jednom těle. Vždy dvě holky na jednu. Jedna nohy, druhá záda, paráda. Večer proběhla ještě malá véča a potom šup spát :o)

Klíčová slova:

Fotogalerie k příspěvku: