Španělsko vně bubliny

Španělsko je zemí tisíce přívlastků, které není třeba opakovat, neb je každý zná. Kdo je nezná, ten se je doučí! Tenhle příspěvek totiž není žádné klišé.

S přítelkyní jsme se rozhodli procestovat pobřeží Andalusie od Alicante až po Cádiz a navštívit Sevillu a Barcelonu. Původně jsme chtěli jet na punkáče pěkně stopem, pak jsme ovšem před létem nějakým nedopatřením zbohatli a rozhodli jsme se pro poněkud konzervativnější zábavu - vypůjčení auta. Jako správní spotřebitelé jsme se nechali na webu unést velmi lákavou cenou objednávky, která se však pochopitelně při převzetí auta poněkud nafoukla. Příplatek za řidiče zelenáče do 25 let, povinné připojištění auta, pokud nemáte kreditní, ale pouze debetní kartu, apod. Goldcar.es si ale i tak zaslouží doporučení. Ta jejich zelená je úžasně fresh!

Naše putování začíná v Brně na roztomile malém letišti s budovou ve tvaru pásovce, kde nastupujeme do letadla společnosti Ryanair. Tou dobou již bohužel víme, že je celá naše mise v kelu. Bezpečnostní personál letiště totiž odhalil v jednom z našich batohů kempingovou bombu a tím překazil naše teroristické choutky (bojujeme za osvobození vakoveverek na Jižní Sumatře). Inu, užijeme si aspoň pěknou dovolenou.

V Alicante se dlouho nezdržujeme, hned jak se do nás opírá místní slunce, zavíráme se do auta a solíme klimošku. Vylézáme až při vrácení. První zastávkou je Elche. Mají tam zatraceně hodně palem, ale to je tak asi vše. Se spaním si hlavu neděláme a každý večer najdeme nějakou přítulnou pláž, přestože je kempování na španělském pobřeží zakázáno. Stan nestavíme, takže technicky vzato pouze spíme, nikoliv kempujeme. Výběr pláže je trochu problém, jelikož celé andaluské pobřeží je poseto obludnými prázdninovými rezidencemi. Takovými, kde dva týdny smrdíte v all inclusive bublině, posloucháte všudypřítomné haury svých spoluobčanů a pendlujete jak křečci v kleci 50m na pláž a zpět. Poněkud smutná skutečnost. Divokých pláží je v Andalusii pomálu a hledají se velmi těžko. My máme ale vcelku štěstí, a pokud nás zrovna opustilo, pak to plácneme pod umělý palmový háječek přímo u hlavního bulváru s hotely a restauracemi a připravujeme scénář a dramaturgii našeho případného setkání s policií. Nutno dodat, že při hledání noclehu jste bez auta nahraní. Andalusie skutečně není optimální kraj pro stopování. Pokud vám tedy není jedno, kde budete spát. Co je důležité, dejte si pozor na obří plážové bagry, jezdí nad ránem a kromě toho, že dělají hrozný kravál a vypalují halogenem oči, mohou vás také nepříjemně zplacatit.

Jíme vše, co nám Španělsko strčí pod čumák. Je to labužnický ráj. Vyměňte gothaj za chorizo, fuet nebo jamon serrano, ochutnejte sýr manchego, mušle mejillones a jako dezert si dejte vychlazený žlutý meloun. K večeři se trochu rozšoupněte a nadělte si čerstvou rybu přímo z grilu. Tlačte do sebe kalamáry, paellu, gazpacho a tortillu de patatas a nechte se zmítat neopakovatelnými chuťovými orgasmy. Zapijte to všechno sangrií nebo tinto de verrano, plácněte sebou na pláž a naslouchejte moři. Má toho fakt hodně na srdci!

První motorizovaná část naší cesty končí v malebném pobřežním městě Chiclana de la Frontera kousek od Cádizu, kde nás přivítal Agu, kamarád z Erasmu. Konečně opouštíme turistickou bublinu a dostáváme se do přímého kontaktu se Španělskem. Agu je velmi dobrý hostitel, a pokud zrovna nepracuje nebo nespí, tak se věnuje nám. První noc se potkáváme v baru s jeho kamarády. Jeho kámoš Eugenio je týpek s největší hubou co znám, je tak velká, že by se do ní vešla pobřežní hlídka i s lodí. Jeho obří tlama je úměrná jeho výřečnosti, z vykecaný díry v hlavě se nám jenom kouří. Druhý večer trávíme na plážovém koncertě v baru Las Dunas na Faro de Trafalgar, po koncertě řádná pijatika, na níž se setkáváme s Aguovým kamarádem, který byl na Erasmu v Brně. Mluvíme i česky. Další večer rybaříme a drnkáme na kytaru na mysu Sancti-Petri, který nad ránem pohlcuje moře. Poslední den je v plánu shisha bar a neskutečně kouzelný koncert místního pianisty a baculaté zpěvačky, jen pro nás. Shisha ale není zrovna nejvhodnější slovo, tak totiž Španělé mluví o hašiši. Vodní dýmka je ve Španělsku jedině Cachimba. Kouzelné čtyři dny končí a my pokračujeme v cestě dál. Je nám smutno, Agu nám bude chybět. Je to neskutečně zajímavý člověk a hlavně samorost, který se vymyká všem představám typického Španěla. „Španělé jsou hrozně línej a nečinnej národ. Oni jsou spokojený s tím, co tady mají. Mně to nestačí a vždycky, když už toho tu mám dost, musím někam vypadnout.“ Jak řekl, tak učinil a momentálně studuje v Polsku, kam se vydal za svou erasmáckou známostí z Finska. Navíc má jednu skvělou vlastnost – mluví jenom tehdy, když má opravdu, co říct. Díra do hlavy od něj nehrozí. A taky má super kabriolet!

A poučení na závěr: Když jedete do neznáma, pořiďte si tam kamaráda. Jinak zůstanete zaseknutí v turistické bublině podobně jako lidé v reklamě na Actimel. A to přece nechcete!

Fotogalerie k příspěvku: